Spořka People

Z Čech na Nový Zéland a zpět: Gabra Drgová, matka všech Trainee

18.03.2019
Zpět na články

Gabra Drgová je člověk, který si umí život užít. V práci ji nejčastěji potkáte s úsměvem a dobrou náladou. Jak sama říká, je taková “matka husa” našich trainee ve Spořitelně. Její velkou vášní je cestování a žila několik let v zahraničí. Její příběh je plný inspirace pro každého z nás...

 

 

Jaké byly tvoje začátky v České spořitelně a jaké pozice jsi si vyzkoušela?

Nastoupila jsem do Spořitelny původně jako asistentka HR ředitele. Po 4 měsících jsem se dostala na pozici HR generalisty pro jednen z šesti spořitelních regionů - východní Čechy, což byla v té době úplně nová pozice a velký skok v mé kariéře. Později se pozice přeměnila na HR business partnera, kdy jsem kromě pobočkové sítě měla na starosti ještě Operations v Pardubicích a regionální korporátní centra. To jsem dělala celkově asi tři a půl roku.

Pak už jsem měla potřebu změny. Nejvíce mě lákalo vzdělávání, protože jsem původně učitelka angličtiny a hudební výchovy. Přišla možnost stát se interním školitelem, takže jsem se přesunula do vzdělávání, kde působím i v současné době. Zároveň tam určitou roli hrálo i dojíždění, protože jsem měla na starosti poměrně velký region.

 

Gabra 1 (1 of 1)

 

Co všechno tvá současná role obnáší?

Mám na starosti vzdělávání zaměstnanců našeho korporátního bankovnictví a vzdělávací nabídku z Erste skupiny. Jsem taky interní školitel a sem tam překládám a tlumočím. To je pro mě trošku adrenalin, ale i návrat k milované angličtině. V neposlední řadě mám na starosti Trainee program pro mladé lidi.

 

Gabra 4 (1 of 1)

Co to vlastně je Trainee program?

Trainee program je taková naše vlajková loď pro mladé lidi. Jedná se o roční program pro vysokoškoláky v posledním ročníku navazujícího studia nebo čerstvé absolventy. Dostanou možnost pracovat ve velké bance na zajímavých pozicích, aniž by měli jakékoliv zkušenosti. Já mám na starosti pořádání školení pro trainee a také pro ně organizuji setkání s top manažery napříč bankou. Ochota manažerů sdílet své zkušenosti je u nás opravdu velká, třeba i předseda představenstvaTomáš Salomon si udělal čas na naše trainee. Součástí programu je i návštěva naší centrály ve Vídni.

 

Co tě na trainee programu nejvíce baví?

Co mě na tom baví, jsou ti mladí. Byť jsem taková jejich “matka husa”, dávají mi novou energii, mnohdy mají úplně jiný pohled na věc, možná i jiný styl práce. A je fajn i to připomenutí, že jsem taky někdy byla mladá:). Vybíráme opravdu pečlivě z mnoha studentů, kteří se k nám hlásí a já ráda sleduji i cestu absolventů po programu, to, jak postupně ve Spořitelně rostou, kam směřují.

 

 

Věděla jsem, že Gabra žila na Zélandu, ve chvíli, kdy jsem se jí na to zeptala, rozzářily se jí oči a vznikl vlastně druhý, samostatný rozhovor. Jak se dívka z Uherského Hradiště dostala až na Nový Zéland a co ti ta zkušenoset přinesla?  

17a

Už na vysoké jsem se v rámci jedné neziskovky seznámila s holkama z Nového Zélandu, se kterými jsme si hodně “sedly” - byly pohodové a fajn. Ukázaly mi fotky z Nového Zélandu a já jsem se prostě zamilovala. Na dálku. Jediné, co jsem těch pět let na vysoké všem říkala, bylo, že až dostuduju, jedu na Zéland. Všichni se mi tenkrát smáli.

 

Nejprve jsem po škole odjela do Anglie, kde jsem dál pracovala pro tu neziskovku a strávila s nimi rok.  Šetřila jsem a přemýšlela o tom, jak se dostanu na Nový Zéland. V rámci této organizace jsem dostala nabídku jet do Austrálie, pomoci s dvouměsíčním kurzem.

 

Jenže doma v Hradišti zrovna byly záplavy, tak jsem se vrátila na půl roku pomáhat rodičům a přitom učila na střední škole angličtinu.

Později jsem tedy odletěla do Austrálie s tím, že to je na dva měsíce, a pak na dalších pár měsíců, jako turistka, na svůj vysněný Zeland.

 

14

 

Ze dvou měsíců v Austrálii byl nakonec skoro rok. Byla to ohromně zajímavá práce; pracovala jsem na projektu s aboriginees, neustále jsem se učila něco nového, poznávala zajímavé lidi… Když jsem se konečně dostala na Zéland, pomáhala jsem známým na farmě. Klasický Zéland. Osm tisíc ovcí, deset psů a tři lidi, ovce a vinohrad. Bylo to krásné, ale vlastně nic kromě těch ovcí jsem ze Zélandu neviděla.

 

V té době mi končilo vízum a jediná možnost, jak zůstat, bylo, že si najdu práci, na kterou mám kvalifikaci. Hudebku jsem nikdy vlastně moc učit nechtěla a jako Češka učit angličtinu na Novém Zélandě jsem si neuměla představit. Tenkrát jsem ale sebrala odvahu a svůj diplom a obešla spoustu jazykových škol. Pokaždé mi ale řekli, že mě nemůžou zaměstnat, protože nejsem z anglicky mluvící země a brala bych práci místním. Už už to vypadalo, že budu muset opustit Zéland bez toho, že bych ho pořádně viděla, ale nakonec mi přálo štěstí.

 

IMG_4760

 

Při návštěvě svých známých v Timaru jsem zcela náhodou zaparkovala auto před jednou jazykovou a nedalo mi to a šla jsem se zeptat na práci i tam. Ukázalo se, že zrovna hledají učitele. Ředitelka byla Angličanka a když mě slyšela mluvit, tak řekla: ,,Když ses takhle mohla naučit angličtinu jako druhý jazyk, tak já tě chci.’’ Všechno vyřídila a já jsem tam pak rok a půl učila. Všichni studenti byli z asijských zemí a já žádný z těchto jazyků neumím, takže začátky byly náročné. Zvlášť když byli úplní začátečníci, tady si nepomůžeš češtinou… Chodili jsme na procházky a já jim ukazovala jako malým dětem na věci kolem a učila je slovíčka.

 

Byl to úžasný zážitek. Seznámila jsem se se spoustou lidí, hrála jsem volejbal, zpívala v kostele, pracovala v místní restauraci a bylo mi fajn. Zpětně vidím, že vyjet ven bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.
A všem bych to doporučila.

12