Spořka People

Proč bankéři skákají padákem: Jaroslav Schönfeld

12.01.2019
Zpět na články

Začínal v České spořitelně na přepážce v pobočce v Praze. Dnes je ředitelem odboru restrukturalizace a vymáhání korporátních klientů. Co vlastně jeho práce obnáší, jak se mu podařilo vypracovat na jeho současnou pozici a jak je možné, že při práci v bance cítí adrenalin, i o tom jsme si povídali s Jaroslavem Schönfeldem.

 

V České spořitelně pracujete opravdu dlouho. Kolikátý rok bude ten letošní?

To je pravda, ve Spořce jsem od 1. ledna 1993. Takže jsem právě načal svůj sedmadvacátý rok. Jsem v podstatě živoucím důkazem „amerického snu“ v prostředí naší banky. Dalo by se to nazvat „spořkovým snem“.

 

Co vám nejvíce pomohlo v profesním vzestupu?

Samozřejmě by člověk nejraději odpověděl, že vlastní mimořádné schopnosti. Ale měl jsem zejména obrovské štěstí na své nadřízené a kolegy, kteří mi přes minimální zkušenosti a nízký věk dali důvěru.


„Vlastní schopnosti člověk musí mít, ale podstatná je i firma a lidé v ní.”

 

Restrukturalizace a vymáhání, to je náročná a často určitě i negativními emocemi nabitá agenda. Co vás na ní nejvíce baví?

Z hlediska různorodosti, pestrosti nebo adrenalinu je to vlastně práce snů.

 

Adrenalinu? To trochu zní, jako by bankéři skákali padákem.

Kdyby to bylo nutné pro poznání a pochopení klienta, tak jistě. Nedávno jsem sfáral téměř tisíc metrů pod povrch v dole našeho klienta. Člověk tak může hodně pochopit. A získat respekt k práci ostatních – v tomto případě horníků.

 

Ale myslel jsem to trochu jinak, ne v tak fyzickém smyslu slova.

Musíme být schopni porozumět tomu, zda podnik má předpoklady další existence, jakým způsobem lze řešit jeho krizi a jak ho znovu nasměrovat k prosperitě nebo jakým způsobem řešit jeho úpadek. Musíme být schopni vyznat se i v motivacích a psychologii jednotlivých stakeholderů, jako jsou zejména vlastníci či management podniku v krizi, jeho věřitelé a zaměstnanci.

 

Pořád nevidím ten adrenalin. Kde je to dobrodružství?

Banka má svoji odpovědnost. Nejen k akcionářům, investorům a ke klientům, má navíc také odpovědnost společenskou. Správná nebo špatná rozhodnutí tak velké banky, jako je Česká spořitelna, ovlivňují velké množství lidí. Ke každému kroku je třeba přistupovat s pokorou a s nejvyšší možnou odborností. Součástí mé práce je mnohdy skutečně velké napětí, které podle mého cítí každý odpovědný člověk.

 

„To není adrenalin z hazardování. To je adrenalin z odpovědnosti a z vědomí možných důsledků.”

 

Hovořil jste o různorodosti a pestrosti. Copak není podnik jako podnik?

Ani náhodou. Navíc my přicházíme tam, kde jsou problémy, kde nastává krizová situace. Proto musíme být schopni zvládat také krizovou komunikaci, pracovat samostatně a pokud možno správně se rozhodovat pod tlakem. Mnohovrstevnatost a neopakovatelnost naší práce je to, co mne nejvíce baví a co člověka nutí rozšiřovat znalosti a dovednosti v oblasti ekonomie, práva, psychologie a managementu. Navíc díky této práci poznávám velmi zajímavé lidi a místa.

 

KSAN8705 

 

Současně vedete vedlejší specializaci na VŠE, není obtížné skloubit dvě práce dohromady?

Výuka probíhá ve večerních hodinách, takže skloubit to s prací v bance lze docela dobře. Spíše mám problém doma. (Smích) Ale naštěstí bydlím pět minut pěšky od VŠE, takže zpravidla ještě stihnu dětem přečíst pohádku před usnutím. Hlavní je, že to je dobré pro studenty. Loni jsem získal cenu děkana za nejlépe hodnoceného pedagoga na podnikohospodářské fakultě VŠE v Praze. Tak se zdá, že se studenti nenudí. Já se bavím. Takže situace win-win.


 

„Naštěstí bydlím pět minut pěšky od VŠE, takže zpravidla ještě stihnu dětem přečíst pohádku před usnutím.”

 


Akademická půda je spjatá i s vědeckou činností. Tu stíháte také?

Sám se divím, ale stíhám. Držím se „svého kopyta“, čili otázek transformace, restrukturalizace, manažerských financí, oceňování podniků a insolvenčních procesů. Podílím se na projektech Technologické agentury České republiky (TAČR), působím ve vědecké radě Centra restrukturalizace a insolvence Harryho Pollaka při VŠE (CRI), mám články ve vědeckých databázích Web of Science či SCOPUS a několik odborných monografií. Kniha Transformace a Restrukturalizace podniku, kde jsem vedl autorský kolektiv, získala dokonce ocenění rektorky VŠE „prestižní publikace roku 2018“.
 

Za nejpodstatnější považuji, že se nám s kolegy ze školy a z CRI podařilo ovlivnit legislativu a přispět k tomu, že insolvenční zákon a další předpisy jsou lepší, více slouží praxi, jsou efektivnější.

 

A co vnímáte jako svůj největší úspěch?

Zkušený a stabilní tým ve Spořce. Zvládli jsme společně finanční globální krizi, kdy jsme trpělivou prací udrželi nízký objem rizikových úvěrů. I v nejtěžších dobách jsme hledali cesty, jak našim klientům v krizi pomoci a nenechat je v tom. Nyní s odstupem času mohu říci, že většinu klientů v krizi se nám podařilo úspěšně restrukturalizovat a pomoci jim tak obnovit jejich prosperitu.

Tento tým pomohl potvrdit, že Spořka je bankou a partnerem i do těžkých časů. Občas si toho všimne i někdo mimo banku a mimo okruh klientů, což potěší. V roce 2012 jsme získali v Madridu evropské ocenění Turnaround Management Association za úspěšnou koncernovou přeshraniční reorganizaci skupiny Kord Group pro oblast velkých korporací. Mě osobně kolegové v roce 2016 zvolili předsedou Komise pro Work Out při České bankovní asociaci.
 

Zníte spokojeně, je to tak i ve skutečnosti?

To doufám, že zním spokojeně, protože je to pravda. Jsem více než čtvrt století s Českou spořitelnou, ale pořád cítím náboj a chuť. Dostal jsem od Spořky příležitost pracovat v zajímavé oblasti a stát se v ní specialistou. Spořitelna je obrovská banka, která nabízí řadu příležitostí a rozmanitých prostředí. Tady snad ani nejde ustrnout a upadnout do rutiny. A každé ráno se tak těším na výzvy nového dne.


Autor: Tereza Mokrenová