Naše příběhy

Jak přežít s celou rodinou dvouroční pobyt v Indii

14.09.2017
Zpět na články

Hana Trhoňová je s oborem komunikace spjata už odjakživa. Během studií pracovala v rozhlase, v novinách i televizi a vedla různé časopisy. Není tedy překvapením, že po škole nastoupila do České spořitelny do oddělení interní komunikace, která pro ni představuje hezčí část marketingu. Stará se totiž o to, aby se informace z různých odvětví ve Spořitelně dostaly od manažerů k zaměstnancům a naopak. . Připravuje i obsahovou část různých setkání. Momentálně ji například zaměstnává komunikace k digitalizaci banky a nástupu nového internetového bankovnictví George. Svou kariéru v bance ale několikrát přerušila. Naposledy při dvouročním pobytu v jižní Indii, kam se se svou rodinou přestěhovala kvůli manželovým pracovním povinnostem.

„S mužem nás už dlouhou dobu lákalo někam odjet, všechno tu nechat a začít někde od znova. Když manželovi přišla nabídka odcestovat s rodinou do Indie, konkrétně do Bangalore, neváhali jsme. Příbuzní nás od toho sice trošku odrazovali, my ale odjížděli s tím, že to bude překvapení a adrenalin, i pro naše děti. (smích)

Hodně jsme během pobytu cestovali, poznali jsme Thajsko, Indonesii, Šrí Lanku a samozřejmě spoustu indických států. Nejvíce jsem se bála, když jsme přeletěli na sever do Darjeelingu a následně jeli dál autem s místním řidičem do osm hodin vzdáleného Sikkimu. Řidiči se do jízdy moc nechtělo. Po pár hodinách cesty jsme zjistili proč. Nedošlo nám, že je monzunové období. Jeli jsme po hlavní cestě, která by u nás v Česku nebyla schválená ani jako polní cesta. Kvůli dešti se proměnila v bahenní oblast, kde jsme několikrát zapadli. Kolem nás  další do bahna ponořená auta, nikde žádná pomoc. A tak se svépomocí hrabete z toho marastu a doufáte, že se snad někdy dostanete do civilizace.

IMG_4473

Abych více poznala místní kulturu a myšlení Indů, přihlásila jsem se na vysokou školu, na MBA. Občas se mi stalo, že po dvou hodinách cesty jsem dorazila na přednášku a vyučující řekl, že se mu to dnes nehodí. Takže jsem celkem na cestě strávila 4 hodiny, zbytečně.

Byla jsem i ve výboru francouzské nadace, která má motto „Vzdělávání pro všechny“. Pomáhali jsme v několika  slumových školách, kde se děti teprve připravují na přechod do běžné základní školy. Učila v nich výtvarku a angličtinu.. Připravovali jsme i projekt, který se zaměřoval na tělesnou výchovu, na kterou se v těchto slumových školách moc nehledí. Není na to čas a chybí pomůcky.

A jaké byly začátky? Krušné. Komplikované byly i třeba základní praktické věci, například to, že z kohoutku neteče pitná voda nebo nákup potravin. V obchodě jsem poznala sotva vejce a mrkev. (smích) Paní do domácnosti jsem si tedy najala jen kvůli tomu, aby mě naučila vařit. (úsměv)

Zažívali jsme neuvěřitelné historky každý den. Z Evropy jsme navyklí na určitý způsob života, v Indii je ale všechno jinak. Dcera trávila denně cestou do a ze do školy tř hodiny. U nás bychom to ‘sfoukli’ za hodinu. a Já jsem se kvůli špatné dopravě musela naučit jezdit na motorce.

Po téhle zkušenosti v Indii by mi ale nevadilo zase vycestovat někam jinam. Rozhodně to neplánuji v nejbližší době, ale jednou nás to zase určitě ‘chytí’..” (úsměv)